logo
Uroboros LARP

Cesta k Velké Válce


Rok 4996 Střední Mellorie se vlivem vzájemných spojeneckých smluv, dostala pod silný politický tlak. Rozpínavá agresivní politika Derménie, spoléhající na svou silnou armádu, vyspělé dělostřelectvo a neprůbojné spojenectví s taktéž velmi silnou Laponeou, pomalu tlačilo derménské generály do války se sousedním Eiverdinem. Zde platilo pravidlo, že každý, kdo má spor s Eiverdinem, je automaticky přítel Derménie. Po podepsání příslušných smluv tak došlo ke vzniku Východní Koalice (Derménie, Laponea, NH Unie, Idétie, Leránie, Lotárie) Eiverdin reagoval zformováním vlastních spojenců do Západní Aliance (Eiverdin, SIdorie, Othana, Enfer, Iteria, Ejlon)

Obě frakce měly zhruba vyrovnané vojenské síly a vzájemně se tak držely v rovnováze. Obě frakce taktéž dohromady zahrnovaly 70% populace Střední Mellorie. (Nutno poznamenat, že Derménie tou dobou okupovala Calioss a Lotárie Hirejské ostrovy)

Na jaře roku 4996 se vyhrotil spor mezi Eiverdinem (Západní Aliance) a Idétií (Východní Koalice), kdy došlo k potyčce u Iberské Citadely, správním a ekonomickým centrem středního jižního Eiverdinu. Pevnost a přilehlé statky byly zabrány Idétií. Obě strany chrastily zbraněmi, hlavně pak Eiverdinský rod Kalingradů, který přišel o své rodové sídlo. (Melloria 0 – předehra)

V návaznosti byly svoláni zástupci hlavních říší a knížata z pohraničních oblastí Eiverdinu do malého pohraničního města Asiliar mezi Derménií a Eiverdinem, kde se měla situace vyřešit. Toto město bylo samo velkým zdrojem napětí, neboť leželo těsně na hranicích a nedávno se v jeho blízkosti našly obří ložiska nesmírně cenné Sikarry, vhodné pro použití na vylepšení efektivity Derménských děl. Těsně po začátku sněmu 28. 8. 4996, však město, kde zástupci rokovali, oblehla Derménská armáda bez předchozí diskuze, ustanovila blokádu všech zásob a požadovala předání dolu do Derménské správy. Situace se tak ještě více přiostřila a hrozilo, že válka vypukne každou hodinou. Asiliar se rozkládal na úpatí sopky Tar, podle legendy chráněné před erupcí speciálním magickým přístrojem, zvaným Slza Taru. Ten ihned po začátku obležení zmizel. Místí obyvatelé tak začali hledat bájný dávno zasypaný chrám, ze kterého byla Slza původně přinesena a kde mohla existovat její další kopie. Bohužel, dříve než se podařilo situaci vyřešit, sopka byla uměle přivedena k erupci. Zemřelo 50 tisíc Eiverdinských vojáků, tábořících na druhé straně rozlehlé sopky, Tři tisíce Derménských vojáků v okolí Asiliaru a velké množství diplomatů z Aliance i Koalice. Kromě toho Eiverdin utrpěl dvou set tisícové ztráty na civilním obyvatelstvu. Obě strany se obviňovaly ze zrady a z útoku. Válka byla vyhlášena 31. 8. 4996, Pozdější vyšetřování prokázalo, že sopku nespustila ani Aliance ani Koalice, nýbrž náboženská fanatická organizace bohyně ohně. (Melloria 1 - Mellorienin)

Válka probíhala několik měsíců a byla velice krvavá. Postupně se do ní zapojilo 18 států a několik menších knížectví. Pozice Eiverdinu, ležícího přesně uprostřed Střední Mellorie, se ukázala být dlouhodobě neudržitelná. Derménská vojska postupovala k hlavnímu městu Trell, Idéťané hrozili rozpůlit zemi ve dví. Enfer ztratil celé knížectví Indolian výměnou za rozsáhlá území jižní Laponey. Oproti tomu na straně Koalice se pomalu ale neodvratně hroutila Lotárie a Leránie. Jak se situace stávala více a více nepřehlednou a nebezpečnou, začala po válce pokukovat Mrellská říše, dosud do války nazapojená, čerstvá a podpořená svým velmi silným spojencem – Atellanií. Výsledkem byl začátkem roku 4997 mírový sněm na Iberské citadele, která stála u zrodu celého konfliktu.

4997 – vznik Aliance

Mírový sněm vedl Dareios Mrellský a jeho postoj byl velmi prostý. V podstatě vysvětlil všem stranám, že ta strana, na kterou se Mrellie s Atellanií přidají, ta vyhraje drtivým způsobem válku. Po dlouhém rokování a množství drobných potyček se tak obratnou diplomacií stalo, že jen pomocí pár podpisů se z Derménie a Lotárie staly protektoráty, z Idétie nepřítel všech a zbytek všech států se dohromady spojil v jeden celek pojmenovaný Aliance. Derménie se tak přes noc přetvořila z dominantního státu s největšími územními zisky na okleštěnou porobenou zemi. Okupovaný Calioss připadl Mrellské říši, stejně jako Hirejské ostrovy, původně okupované Lotárií. (Melloria 2 – Iberský sněm)

Vznik Aliance znamenal konec Velké Války a nástup diplomacie a rozumu. Během roku 4997 bylo provedeno několik ofenziv v Idétii se značným ziskem Idétijského území pro Eiverdin. Proběhlo několik úprav hranic mezi novými spojenci v Alianci, byla založena Alianční tajná služba, konzuláty Aliance v každém větším městě a bylo založeno i několik nových univerzit.

Díky bankovní krizi, kdy Lotárští bankéři zastavili provoz celé bankovní sítě Mellorie, se podařilo vyjednat znovunabytí nezávislosti pro Lotárii a její plnohodnotné místo na sněmu Aliance s  hlasovacím právem.

Othanská krize

Ne vše se však vyvíjelo tak růžově, jak by se mohlo zdát. Na Iberském sněmu se odsouhlasil konec staletí trvajícího konfliktu mezi Leránií a Othanou. Obě říše se měly podle výnosu sjednotit v jednu zemi, pojmenovanou Velká Leránie. Prvním krokem měl být sňatek mezi Leránským císařem a Othanskou Kněžnou Ampedou z Villiscoru, působící na sněmu jako zástupce Othany. Othanská královna takovou smlouvu neuznala a prohlásila vyslankyni za zrádkyni. Hlavní město bylo okamžitě obleženo armádou Ampedy. Sestra jejího zesnulého manžela: Surra z Villiscoru se postavila na stranu královni, zmobilizovala opoziční armádu a v Othaně se rozhořela občanská válka. Sousedící Mrellie se snažila podporovat Surru, některé země Aliance podporovaly Ampedu. Agilana, také sjednocená ze dvou zemí díky Iberskému sněmu, nyní ovládaná Sidorijským rodem Velnarovců, se bála podobného vývoje u sebe doma a velmi tlačila na brzké vyřešení situace. Poslala do Othany dvacet tisíc mužů na podpory Surry z Villiscoru.

Tou dobou se však mobilizovala velmi početná Leránská armáda. Hrozilo, že Aliance se rozpadne. Mrellská říše prohlásila, že bude stát za Surrou z Villiscoru a obsadila jedno Leránské město, kolem kterého musela Leránská armáda projít na pomoc Ampedě. Když byla armáda, vedená hrabětem Mardukem z Kallione dostatečně blízko, spustila palbu Mrellská nová zbraň – Árjské energetické dělo. Tři tisíce mužů bylo odpařeno hned prvním výstřelem, sám Marduk byl zraněn a armáda se stáhla. To poskytlo čas Surře, aby se probila k hlavnímu městu, prolomila obléhání a spojila své jednotky s jednotkami Královny, uvězněnými v hlavním městě. Občanská válka skončila a Othana i Leránie zůstaly rozděleny.

Důsledky Othanská krize však byly nesmírné. Poprvé se zde ukázala rivalita mezi Sidorií a Mrellií. Spekulovalo se, že celá krize byla pouze demonstrace sil a odhodlání Sidorie i Mrellie chránit své území vlivu v nově se rodící Alianci. Výsledkem bylo padesát tisíc mrtvých a Mrellie měla co vysvětlovat. Ostatní státy Aliance se ptaly, kde Mrellie vzala tak pokročilé a smrtící zbraně.

Jinde na území Aliance se začala objevovat útočná sekta nazvaná Řád Rudého Úplňku, která varovala před Aliancí. Tvrdila, že takto silné uskupení světské moci je proti božským principům, že oslabuje moc církve a dráždí bohy. Tvrdila, že lidstvo stihne trest boží, pokud aliance nebude rozpuštěna a šlechta se nepodrobí církevní moci.

V reakci na to se zvedla po celé Střední Mellorii vlna militarizace náboženských řádů a několik drobných neúspěšných povstání. Byl tedy svolán nový šlechtický sněm, tentokrát Mrellskou říší do města Eioner na mrellském pobřeží.

Sněm v Eioneru

Mrellská říše na sněmu v létě roku 4997 odtajnila existenci rozlehlých podzemních Árjských měst, starých až deset tisíc let, které jsou pozůstatkem minulých věků. Uvnitř ruin byly objeveny technologie, ke kterým by současná civilizace mohla mít přístup nejdříve za několik tisíc let. Zároveň bylo objeveno, jak fungují bohové i jejich energie. Bylo zjištěno, že jednou za pět tisíc let bohové preventivně zlikvidují většinu civilizací, aby tak brzdili technologický vývoj a učinili lidstvo na boží pomoci závislé. Bylo zjištěno, že v roce 5000 má dojít k rozsáhlým náboženským válkám, podporovaným astronomickým stavem, kdy rudý měsíc Herlin dosáhne úplňku. Herlin, jako původní bůh Nenávisti a zloby, uzamčený v nebeském tělese, obíhajícím Mellorii, bude v této době vysílat maximum ze svého vlnového potenciálu, což vyústí v propuknutí zloby a nenávisti mezi lidmi. Výsledný stav povede k totální náboženské válce. Ve světle těchto informací Aliance rozhodla, že bude pokračovat v hledání ztracených Árjských artefaktů. V podzemí pod Eionerem se skrývaly souřadnice tajné laboratoře na území Enferu, kde měl probíhat kontinuálně výzkum zbraně, schopné rozrušit bohy a zničit jejich esenci. Aliance se rozhodla, že tato laboratoř bude nalezena a stroj použit pro vyjednávání s bohy. (Melloria 3 - Řád Rudého Úplňku)

Největší událostí sněmu v Eioneru však bylo vyhlášení spojení Sidorie, Ejlonu, Iterie, Agilany a Borhamského knížectví v jeden státní celek – Sidorijské Císařství. Jako reakci přizvala do Aliance Mrellská říše svého věrného, mocného spojence – Atellanii. V rámci Aliance tak začalo docházet k eskalování pnutí mezi Sidorií a Mrellskou říší. Předmětem sporu byly hlavně jejich sféry vlivu, zahrnující Eiverdin, Othanu a Leránii. Do Aliance byla taktéž přizvána Gutla, chudý stát zmítající se na pokraji občanské války mezi lidmi a přistěhovaleckými elfy. Situace však byla dočasně stabilizována a vůdce elfského povstání byl popraven. Aliance tak dosáhla stavu, kdy jejími členy bylo 90% populace Střední Mellorie a její velikost a vojenská síla neměla žádnou konkurenci.

Tato situace v následujících měsících vydráždila církve na maximum a po zjištění, že špičky aliance pátrají po Árjském artefaktu, schopném zničit bohy, se církve rozhodly požádat o podporu. Zároveň se také silně měnil status Pirátů, operujících hlavně na Ignerském jezeře, Enferských řekách a v jižních mořích. Po vzniku Aliance dezertovalo z Enferské armády velké množství draků, byly rozpuštěny celé flotily a tisíce bývalých vojáků. Pirátství tak mělo neuvěřitelně vhodné prostředí pro své operace.

V červenci roku 4998 se z průsmyků ve východních horách vyřítilo 160 000 Ocelových gardistů, elitních fanatiků sjednocených pod bohem války. Jejich armáda se rozdělila v severní a jižní část. Jižní pokračovala bez jediného zaváhání přímo k Zářnému Soutoku, do míst, kde probíhaly Alianční výkopové práce na souřadnicích, kde se měla nacházet laboratoř se strojem na ničení bohů. Armáda Enferu, Lotárie a NH Unie se s pomocí Pirátů a jejich draků snažila postup nepřítele zpomalovat, než se Alianci podaří vykopávky dokončit, proniknout do laboratoře a ukořistit cenný přístroj. Tato snaha byla sabotována církevními fanatiky, kteří se několikrát snažili vojenský kemp napadnout a ovládnout. Také se jim podařilo do laboratoře proniknout před Aliancí a přístroj zničit. (Melloria 4 – Odkaz Árjů)

Kemp byl po neúspěšné operaci opuštěn. Ještě předtím však byla Aliance zrazena Enferem, který se zcela vydal do rukou temných božstev a ukořistil sám pro sebe všechnu ostatní technologii, nalezenou v podzemí. I tak se však Enferská vojska rozhodla s pomocí temných církví, Lotárské, pirátské a NH unijní armády čelit nepříteli. Proběhla bitva u města Ombre. Ocelová Garda, chápající že vítězství by bylo drahé a zisk minimální, neboť Enfer se neukázal být dobrou volbou na základnu či rekrutování nových branců, nasadil do bitvy jen své okrajové jednotky, aby tak kryli ústup hlavní síly armády, která již splnila svůj účel a zabránila Alianci v získání stroje na ničení bohů. Jižní ocelová armáda se postupně vrátila hájit průsmyk do Východní Mellorie a za sebou nechala jen doutnající trosky, po praktikování taktiky spálené země. Pirátům bylo za jejich pomoc poskytnuto křeslo v Alianci, hlasovácí právo a jako území jim byly svěřeny Hirejské ostrovy.

Debakl u Árjské laboratoře měl devastující vliv na některé politické struktury a vlivné rody. Dareios Mrellský, otec Aliance byl popraven za zradu, Aisha z Crinarlie, nejvlivnější Laponejská kněžna musela uprchnout do exilu, Ampeda z Villiscoru, přežívající od Othanské krize pod ochranou Leránského císaře, zemřela. Zástupce Atellanie, Dashur Sarkas, který se zasloužil o vstup jeho země do Aliance, byl také mrtev. Othanská královna byla zavražděna církvemi, když se ukázalo, že je to v utajení žijící Árja, čekající na příležitost zlikvidovat bohy. Na její místo dosedla Surra z Villiscoru.

Nejhorší situace však byla v Laponey. Severní část Ocelové armády plenila jedno město za druhým. Největší přístavní město na Ignerském jezeře, Soberia, padlo za dva dny. Hlavní město Lapont byl dobyt za necelé tři týdny. Laponejský císař Endor Hastonský, údajně pod vlivem kněžích, vzdal obranu své země a přikázal všem jednotkám laponejské armády, aby přešly pod velení Ocelové Gardy. Asi padesát tisíc mužů díky diplomatickému zásahu kolem projíždějící Surry z Villiscoru odmítlo rozkaz poslechnout a dezertovalo do Eiverdinu.

Ocelová garda se napevno usadila v laponey a vybudovala si z ní předmostí pro své další operace ve Střední Mellorii. Existovaly důkazy, že jejich další útok bude směřovat buď na Ledový les v Derménii, kde byla silná náboženská populace, schopná se k ocelovým připojit, nebo na pramen řeky Leránie v Eiverdinu, kde se ukrýval artefakt, schopný řeku vypnout a ekonomicky tak postihnout všechny říše po proudu. Armáda severních aliančních států a sidorijského císařství se dala do pohybu. Bitva o Leránii mohla začít.

Bitva o Leránii

Bitva o Leránii byla největší bitvou historie, která značila nástup dlouhého konfliktu mezi světskou a církevní mocí a předznamenala další krvavé události a války v té době, známé pod souhrnným označením: Nástup Rudého Úplňku. Bitva se odehrávala od 5. 1. do 3. 2. roku 4999

4. 1. 4999 se velitelé Aliančních vojsk shromáždili na štábu na hradě Vysoká Skála, kousek od pramene Leránie. Byl zde Generál-kníže Payer z Né, velící armádě Atellanie, za Spojené Sidorijské Císařství byl přítomen Král Asher z Velnary III, za Eiverdin Generál-kníže Leranius V, Othaně velela sama královna Surra z Villiscoru, Leránii velel kdysi během Othanské krize zraněný Marduk z Kalione. Mrellie nasadila polovinu své armády včetně svého Árjského děla a velel jim Kníže Rufus Mrelský, bratr popraveného Dareia. Za Laponeu velel Generál-kníže Alistir Camonet. Derméncům poroučel sám král Paulus Dermenius II. Dohromady Aliance do bitvy nasadila 425 000 tisíc mužů. Proti nim se mělo dle zvědů postavit 250 000 mužů. Třetina z nich byly elitní jednotky Ocelové gardy, Třetina byly sbory řádu rudého úplňku a třetina byli Laponejští branci a Laponejská armáda věrná císaři. Ocelovým velel Primus Lantius Reet, hrdina z Miellova pole. (Bitva o Mellorii)

5. 1. 4999 se ukázaly první ocelové sbory na planině mezi pahorkatinami Malé Lerány a Remy na hranicích Laponey a Eiverdinu. Roztáhly se do fronty dlouhé deset kilometrů a napadly opevněné vesnice, bráněné Sidorijským císařstvím. O pár dní později se další sbory přiblížily z jižní části Remů, zhruba od pramene řeky Dienis a zaútočily na Sidorijské a Atellanské pozice. Po sérii bitev se Atellanie snažila ustoupit ke Starému hradu. Část Sidorijských sil byla rozmetána, zbytek ustupoval směrem k Atellanské armádě kvůli přeskupení sil.

U bývalého města Asiliar, pouhých pár kilometrů od sopečných polí, zaútočily na zásobovací cestu dva Jízdný sbory Ocelové gardy o celkové síle dvacet tisíc mužů. Došlo k bitvě, které se účastnily především Othanské a Mrellské jednotky s podporou Eiverdiců. Othanská armáda zde byla zcela zdecimována, Mrellská utrpěla značné ztráty. Oba sbory ocelové jízdy byly zcela rozprášeny.

Zhruba v tuto dobu se začaly podivně manévrující jednotky Sidorijského císařství vytrácet z boje do rozlehlých lesů v pahorkatině Remy. Dále probíhaly po celé padesát kilometrů dlouhé frontě menší potyčky a šarvátky o vesnice a zásobovací trasy. Othanská průzkumná jízda se přestala hlásit v lesích pár kilometrů od Leranda a o tři dny později z tohoto směru vypochodovalo dvacet tisíc branců ocelové armády, přímo před hlaveň Mrellského árjského děla. Po dvou výstřelech bylo zničeno na dvě třetiny síly obou sborů branců a nepřátelská armáda se stáhla zpět do Lerandských lesů. Po týdnu bojů byly procentuální ztráty vyrovnané.

Pak se však Sidorijské jednotky ztratily z bojiště zcela a definitivně až na Sidorijskou jízdu. Asher z Velnary, velitel Sidorijských jednotek, promlouval o povstání v Sidorijské říši, o zradě od Abdula Anupa a vydal se na pochod domů do Agilany se svou osobní gardou. Na padesát tisíc Sidorijských jednotek, záhadně bloudících lesem již v bitvě nikdo nespatřil. Celé jižní křídlo se tak otevřelo pro útok Ocelové armády. O dva dny později byl ztracen kontakt se zásobovací cestou z Hradnic do Polinu. Zároveň byl hlášen pohyb v lesích na západní straně Malých Lerán. Zásobovací cesty alianční armády Střed, byly několikrát přerušeny a jednotky se snažily znovu seskupit k jízdnímu útoku proti hlavní síle ocelových, tlačících se pozvolna na Starý Hrad. Přesně v okamžiku zahájení útoku se však i zbylá Sidorijská jízda otočila, zaútočila sama proti sobě v rychlé potyčce a pak zmizela z bojiště. V nastalém zmatku se Ocelovým podařilo proniknout dírou v aliančních liniích, uvolněnou zmizelými Sidoriany, obklíčili Leránskou a Eiverdinskou těžkou jízdu a jednotky téměř vyhladili. Z osmnácti tisíc těžkých jezdců přežilo pouze pět tisíc. Podobná situace byla na jižní straně bitvy, o několik kilometrů dále. Oceloví díky uvolněné mezeře obklíčili Derménské jízdní sbory a drtivou většinu z útočících jednotek pozabíjeli.

Na severní části fronty Mrellské a Eiverdinské jednotky sváděly boje se čtyřiceti tisíci muži pomocných ocelových sborů, kteří se vyrojili z Lerandských lesů. Boje trvaly několik dní a výsledkem vyla porážka ocelových sborů. Hlavní jádro ocelové armády se však až na jízdu, rozprášenou o několik dní dřív na severu, do bojů nezapojilo.

Tou dobou zbylo z Othanské dvaceti tisícové armády jen poslední čtyři tisíce mužů, z Atellanské armády, čítající kolem padesáti tisíc mužů zbyly jen dva pětitisícové sbory. Sidorijské císařství nemělo na bojišti jedinou jednotku a Leránie utrpěla poloviční ztráty.

Ocelová garda, která stále kontrolovala severní křídlo, pronikla postupně až do Polinu a přilehlých vesnic. Laponejský a Othanský sbor ve městě odolával necelý den, než se dvaceti tisícům mužů Řádu Rudého Úplňku a Laponejský rytířů podařilo proniknout do města, kde se k Ocelovým přidali místní vzbouřenci, nespokojení s vládou šlechty. Jedenáct tisíc vzbouřenců obsadilo město a původní armáda odtáhla plundrovat okolní vesnice.

Eiverdinská lehká pěchota o síle dvaceti pěti tisíc mužů dorazila ke vzbouřenému městu a než ho dobyla, měla v zádech původní armádu Řádu Rudého Úplňku. Díky sebeobětování devátého Eiverdinského pěšího pluku, který bojoval do posledního muže, aby zdržel nepřítele, než se zbylých dvacet tisíc mužů dostalo do bezpečí za hradby města, byl Polin znovu dobyt Aliancí. Při následném obléhání po dvou dnech potřetí změnil majitele a Eiverdinské pluky byly zmasakrovány. Střední fronta shromážděná kolem Starého hradu se hroutila, nedostatečně zásobovaná a neschopná protiakce. Magická pěchota ocelové armády se potulovala po blízkých lesích a napadala zásobování. Všechny pokusy o její zničení selhaly a tak po necelém týdnu obléhání Pramenného chrámu, tato magická pěchota obsadila pramen řeky Leránie. Mezitím Laponejské sbory dočistily pahorkatinu Malé Lerány od branců ocelové armády.

V ten moment se na jižní frontě objevilo dvacet tisíc černě oděných vojáků, chvátajících do bitvy. Po několika dnech, když se jednotky přiblížily jen na pár kilometrů od hlavních bitev, bylo jasné, že šlo o Ghalis Drei. Elitní bojový řád boha strachu, který předtím zasáhl v jižní bitvě u Ombre. Tyto válečnice se pokusily nejprve osvobodit Polin.

Ocelová armáda se mezitím rozdělila na dvě skupiny, které obcházely těžce opevněný starý hrad a snažily se prorazit k Pramennému chrámu a dál na ústředí Aliance ve Vysoké skále. Derménské a Leránské jednotky zjistily, že budou jednoduše bez boje obklíčené, vytáhly se svými děly a kavalerií z hradu a zaujaly obranou pozici vysoko v horách. Střed armády doplnily poslední dva přeživší Atellanské sbory. Několik dní se jednotky bránily. Necelých šedesát tisíc Aliančních vojáků drželo devadesát tisíc vojáků elitního jádra ocelová armády. Ghalis Drei zjistily, že obsazený a vypálený Polin již nemá strategického váznamu a otočily se, aby pomohly Derménským jednotkám v zoufalé snaze nenechat se obklíčit a zmasakrovat. Temná armáda, podporovaná magií, zdvojnásobila rychlost svého pohybu a snažila se vpadnout ocelovým do zad.

Ti však již v ten moment splnili svůj hlavní cíl, ukořistili pramen a začali se stahovat z bojiště. Všem elitním jednotkám se podařilo vyvázat z boje a ustupovat v nepoškozené síle zpět k Laponeji. Zadní voj, zaklesnutý do boje s hrdinnými Derménskými a Leránskými obránci, byl s pomocí Ghalis Drei zmasakrován. Padlo zde na šedesát tisíc vojáků Ocelových. Zbytek armády ocelových ustoupil 3. 2. zpět do Laponey. Bitva o řeku Leránii skončila.

Důsledky bitvy

Ocelová armáda ztratila 140 000 mužů, z nichž téměř polovinu pouze v závěrečné bitvě za přispění Ghalis Drei a statečnosti Derménských a Leránských obránců. Jádro ocelové armády zůstalo téměř nedotčeno a může být velmi lehce doplněno z jižní části armády ocelových, která brání průsmyky do Východní Mellorie. Ocelovým se podařilo získat pramen Leránie a snížit tak průtok v řece Leránii o 70%. Řeka se tak stala nesplavnou a obchod ustal. Dlouhodobé ekonomicko-ekologické důsledky budou katastrofální.

Aliance se poprvé jako jeden muž střetla se silnějším nepřítelem a hlavně s armádou vedenou náboženskými fanatiky. Ztratila 150 000 mužů, z nichž polovina byly elitní jednotky. Dalších 55 000 mužů Sidorijských armád uteklo z bojiště. Poměr sil se tak snížil z 425 000 proti 250 000 na současných 220 000 proti 110 000. Aliance tak na počet mužů předvedla velmi vratkou remízu, která nebýt zásahu temných církví, jisto jistě skončila katastrofální porážkou. (odhadováno 130 000 zbylých mužů na straně Aliance a 150 000 na straně Ocelové gardy).

Sidorijské nespolehlivé chování v bitvě, zavánějící vzpourou či zradou, prohloubilo nedůvěru mezi Mrellií a Sidorií na nejvyšší úroveň v historii. Jako následek byla vyformována nová podoba Aliance – tzv. Severní Konfederace (Mrellie, Atellanie, Othana, Leránie, Eiverdin a Derménie). Jednání s temnými církvemi, ovládající Lotárii a Enfer mají započnout v blízké době, stejně jako jednání s Piráty a NH Unií.

Sidorie podle všeho jedná o dlouhodobé spolupráci s Gutlou, výměnou za vyřešení jejich problému s povstáním Elfů, které Sidorie přijala na území bývalého Eskalunu, který ihned začlenila pod své stále se zvětšující císařství.